Zvoní telefon…
„Ahoj Lauro. Máš chvilku? Potřebuju si popovídat. Padla na mě nějaká depka.“
„Jojo, mám. Povídej. Poslouchám. Co se děje?“
„Já vlastně ani nevím. Byla jsem minulý týden nemocná. Asi nějaká chřipka. Ještě pořád se necítím moc dobře. Jsem hodně unavená... Mám každou chvíli nějak na krajíčku a chce se mi brečet. V práci mě to nebaví… Někdy mám pocit, že nechci dělat, to co dělám. Chci se o někoho starat, o domeček, o zahradu… psát… Pořád si říkám, že bych měla psát. Mám i nápady, ale nedostanu se k tomu. Zrovna dneska jsem si říkala, bože, proč tady na tom světě vlastně jsem? Celý den civím v práci do počítače, píšu nějaký emaily, poslouchám frustrace na nové vedení… No nic, ono to snad zase přejde…“ zakončí Kamila a čeká, co jí na to Laura poví.
„Říkáš: Stejně to k ničemu nebude... Chci se o někoho starat... Bože, proč tady vlastně jsem...
Proč tady jsi? PRO SEBE. PRO TEN ŽIVOT JAKO TAKOVÝ.
Chceš se o někoho starat? To chce ego, starat se, být prospěšný a užitečný. Protože nevidí, že platný je. Pro všechny ty lidi, se kterými jsi v kontaktu, pro které pracuješ, se kterými mluvíš, scházíš se... Pro ty všechny a pro každého jinak. Pro mě tím, že si voláme, povídáme si... Přináší mi to spoustu inspirace, radosti i úlevy. Ani nevíš, jak jsem za to ráda. Je to málo? Pro mě ne, pro mě to znamená moc!
Když bude potřeba se o někoho starat a budeš to chtít dělat, tak se to stane bez rozmyslu. Staráš se, ani nevíš, jak :)
Není míň nebo víc prospěšná činnost. Je činnost. Ta, kterou právě děláš. Já taky zrovna sedím u počítače :) Navenek tedy obě civíme do pc :) Všechno ostatní - co znamená naše práce, jaká je a co z ní bude - je jen pohádka v naší hlavě. Nikdy dopředu nevíme, co z čeho bude a proč se to děje.
Ten pocit, který jediný stojí za to následovat, má jiný náboj :)
Chceš psát? Vrací se ti ta myšlenka do hlavy? Přichází ti nápady? Láká tě to? Jestli ano, tak začni. Jedině tak uvidíš, co se bude dít a jestli je to skutečně to, co chceš dělat.
„Jéé Lauro, děkuju, ty ses minula povoláním, byla by z tebe skvělá psycholožka :)“
„Už na tom pracuju…“ řekla Laura tajemně a měla radost, jak se Kamile ulevilo.
Po roce…
Kamila volá Lauře, že se vrátila ze služební cesty, a že si všimla, jak hezky se k ní v práci chovají, vychází jí vstříc a váží si toho, že je součástí jejich týmu.
A jak to vypadá s jejím psaním? Začala, po šesti napsaných stránkách toho nechala a zatím se k němu nevrátila.
-Lucie Dlasková